Nenechte si nic diktovat

Vždy mě překvapí, když vidím, jak jsou programátoři náchylní si nechat něco namluvit, obzvláště pokud se jedná o termíny. Tato udivující pasivita vychází patrně z předsudků a vzorů přejatých s historie, bohužel použitých na moderní odvětví. Pokud si uvědomíme, že je velmi obtížné (často nemožné) i pro zkušené programátory stanovit přesné termíny dokončení jednotlivých prací, pak musí být jasné, že pokud se do tří základních věcí, tj. termínů, funkčnosti a použitých kapacit, snaží mluvit v rámci organizace nebo firmy někdo, kdo o tom má mlhavou nebo žádnou představu („někdo z vyššího vedení“ nebo „lidi z obchodního“), nemůže to skončit jinak než naprostým nezdarem. Ještě horší je to, že mezi vedoucími, kteří jsou za vývoj programu přímo odpovědní, se díky nějaké zvrácené logice rozmáhá postoj, který takový přístup považuje za standardní způsob vedení.

Mé osobní zkušenosti naznačují, že 30 až 40 procent programátorského úsilí je zmařeno právě kvůli špatným nařízením, ať už se to týká termínů, vlastní funkčnosti programu nebo potřebných kapacit. Mělo by přitom být základním pravidlem, že o tom, jak dlouho něco bude trvat, by měl rozhodovat ten, kdo to bude dělat. Podmínkou ovšem je, aby se snažil být co nejpřesnější, jinak se nedá naplánovat nic.

Jednou z příčin tohoto špatného stavu je fakt, že programátoři a jejich bezprostřední vedoucí se vzdali odpovědnosti rozhodovat o tom, kolik úsilí a prostředků bude pro dosažení vytýčených cílů potřeba věnovat. Posledním projevem diktátu je pak zbavení možnosti rozhodovat o dalším plánu těm, kteří se pak podle něj mají sami řídit. Smířit se s tím není o nic menší zlo, než být v pozici toho, kdo se snaží svými nedostatečnými znalostmi něco zcestného prosadit.

Hm, pěkné. Ale to jsem nevymyslel já. Je to přesná citace z knihy Softwarové projekty pana Jima McCarthyho z roku 2000.

Rady poradců a konzultantů je potřeba zvažovat a filtrovat. Většinou se nám snaží za hodně peněz vnutit banality obalené pěknými příběhy „ze života“. Ale tento pán vedl vývojový tým MS Visual C++, tak tomu bychom věřit mohli, ne?

Posted in Programy, architektura | Leave a comment

Chrabrý pes

V poslední době žiji v situaci, že se mě někteří lidé snaží přesvědčit, že jsem neudělal to, co jsem jsem udělal a nebo zase udělal to, co jsem jsem neudělal. Jeden z toho po chvíli znejistí. Ale tohle jsem skutečně viděl a taky popsal v tomhle mailu:

Delvity už neexistují, ti aktéři už nejspíš nežijí. Dnešní moderní metody řízení už asi takovou komunikaci s týmem nedoporučují. Genderové studie už také pokročily, takže se možná dozvíme, že to všechno bylo jinak. Kdo ví …

Ale stejně to byl frajer!

Posted in Osobní, různé | Leave a comment

Jak by měl vypadat statický program

Program pro statické posouzení železobetonových a předpjatých betonových průřezů podle ČSN EN 1992-1-1 a ČSN EN 1992-2 je první sofwarovou aplikací uváděnou firmou IDEA RS na trh. Co nás vedlo k tomuto kroku? Jaké jsou výhody samostatných programů pro posouzení průřezu? Zvýší zavedení Eurokódů nároky na statický software?

Přehledný „staťák“

Zaváděním všeobjímajících automatizovaných systémů pro analýzu a statické posouzení stavebních konstrukcí se postupně téměř vytratila tradiční forma našich statických výpočtů. Forma, která zřetelně odděluje jednotlivé kroky ve statickém výpočtu – výpočet zatížení – výpočet vnitřních sil – návrh nosných prvků – posouzení průřezů. Forma, která zpřehledňuje statický výpočet a umožňuje jeho snadnou kontrolu. Místo obdivovaných „staťáků“ starších kolegů nám často moderní výpočetní systémy poskytnou výsledky bez logických návazností a bez potřebných mezivýsledků. Oč sofistikovanější a komplexnější výpočet, o to černější bývá skříňka na generování výsledků. Oddělením dimenzování průřezů si tedy lépe udržíme nadhled a kontrolu nad statickým výpočtem, který bude přehledňejší, úplnější a jasnější.

Konstrukce nic neví o našem statickém modelu

Nepostihuje náš statický model chování konstrukce v celé její komplexnosti? Potřebujeme zohlednit vnitřní síly či namáhání, o kterých dobře víme, ale které jsme nebyli schopni modelem určit? Potřebujeme vytvořit v některém z nosných prvků rezervu v únosnosti? Řešení těchto častých případů komplexní systémy většinou neumožňují. Jejich tvůrci i uživatelé trpí představou, že je třeba vytvořit ještě komplexnější model, vymodelovat ještě podrobněji detaily konstrukce. Model se tak stává nejen těžkopádným až nepoužitelným, ale zároveň stějně nakonec nezohlední daný jev. U samostatných programů pro posouzení průřezu je řešení snadné. Sami řídíme náš výpočet, víme přesně, kde přidat a kde ubrat, kde vytvořit rezervu. Pokud navíc umožňuje náš program pro posouzení průřezu import vnitřních sil z programu pro jejich výpočet nebo pokud je možné jeho copy-paste napojení, případně propojení se šablonou zpracovanou v Microsoft Excel apod., máme nejen zautomatizovaný přenos dat, ale zároveň i přehled o posuzovyných veličinách a kombinacích.

V průřezech jsme jako doma

Další výhodou samostatného programu pro posouzení průřezu je jeho univerzálnost. Opakovaně jej používáme v důvěrně známém prostředí a se známou logikou pro dimenzování průřezů celého spektra nosných prvků – nosníků, sloupů, desek, konzol, patek, opěrných stěn, ale i velkých a složitých konstrukcí. Stejným programem určíme mezní stav únosnosti, použitelnosti, tuhosti průřezů pro výpočet průhybu nebo detailní odezvu průřezu namáhaného zadanými vnitřními silami. Pokud je navíc program pro posouzení průřezu připojen jako součást modulárního systému, ocitneme se při přechodu k dimenzování průřezu vždy ve starém známém prostředí, které s jistotou ovládáme a ve kterém jsme konkurenceschopní.

Záruka vysoké technické kvality

Návrh a posouzení železobetonových a předpjatých průřezů podle Eurokódů (ČSN EN 1992-1-1 a ČSN EN 1992-2) přináší novou kvalitu v dimenzování průřezů, což vyžaduje nové metody výpočtu. Naše vášeň a nadšení pro věc a naše záliba vyvíjet produkty s vysokou úrovní technického řešení je pro Vás garancí správnosti a efektivnosti námi poskytovaného řešení.

Posted in Programy, architektura, Projektování, navrhování | Leave a comment

Priorita – existuje i v množném čísle?

Dnes jsem se zase díval na televizní debatu. Jeden tam říkal, že prioritou vlády je šetřit. Druhý mu oponoval, že tato priorita je jasná, ale že nesmíme zapomenout na další priority – hospodářský růst, zaměstnanost, dopravní  infrastruktura atd.

Priorita je moje oblíbené téma. Tvrdím, že bez stanovení priority se nedá řídit žádný kolektiv, natož podnik. V minulé firmě jsme měli takového hyperaktivního všeználka. Ten vždycky chtěl všechno a hned. Říkal jsem mu, chceš po mně A,B,C,D. To ale nejde, musíš mi říct, co chceš nejvíc. Většinou řekl, že A, ale že se musíme věnovat B a hrozně důležité je C a D. 

Priorita je jedna, nemůžou být dvě. Stanovením priority všem v kolektivu, skupině, firmě říkáme, co mají dělat nejdřív. Můžeme stanovit pořadí důležitosti. Když řekneme nejdřív B, pak C, dále A a nakonec D je všechno a všem jasné. Pak už každý může sám dělat správná rozhodnutí, která jsou v souladu se zájmem celého kolektivu – C jsem už dodělal, jdu na A. Je to úplně jednoduché a žádný systém bez toho nemůže dobře fungovat. Priorita nemá množné číslo. 

Nemůžete říct, že vaší prioritou je šetřit a zvyšovat zaměstnanost. Dobře se to poslouchá, vypadáte jako komplexní osobnost, ale lžete. Musíte se rozhodnout, co chcete víc. Ano, je to jen otázka osobní statečnosti. Když ji nemáte, neměli byste se snažit řídit vůbec nic.

Posted in Osobní, různé | Leave a comment

Nová firma

Dá se ještě dnes vůbec založit nová firma? Přece už jich je tolik, všechno už přece někdo dělá. A navíc ta krize okolo …

Svět se mění. Neustále a pořád. Možná pomalu, takže si toho při běžných starostech a povinnostech nevšimneme, ale mění se. Moje generace ještě žila v totalitě a většinu z nás ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Prostě jsme si mysleli, že jak jsme do toho jednou spadli, tak že už je to napořád. A najednou se něco stalo a všichni jsme pochopili, že to tak být nemusí.

Firmy taky nejsou na věky. Občas čteme v novinách, které rodinné stříbro krachuje a jaká je to tragédie. Ale ono je to úplně normální. Firmy se zakládají, rostou nebo se zmenšují, spojují se nebo rozdělují. A samozřejmě také končí. Firmu většinou někdo dobrým nápadem založí a pak špatným rozhodnutím položí.

Takové firmy jako Ford jsou naprostá výjimka. Když jsme začínali v 80tých letech s počítači, tak jména jako ICL, Atari, Holerith, Wang byly prostě pojmy. Kde jsou dnes? A co se stalo hrozného? Nic! Vznikly jiné, nové. Prostě to tak je a je to normální.

Co je na firmu potřeba? Nápad na produkt nebo službu. Vědět, jak to vyrobit a jak to prodat. Dát dohromady správné lidi. Problém jsou finance, ale i to se dá vymyslet. V dnešní znalostní ekonomice si stejně většinu kapitálu nosíme ve vlastní hlavě.

A ta krize? Začátek firmy si vyžaduje trochu odříkání. Ale není zrovna krize na odříkání ten ideální čas?

Posted in Osobní, různé | Leave a comment

Rychlost a průtok

Každá firma vzniká se záměrem investora vydělat peníze. Někdo přijde s nápadem na nějaký produkt nebo službu a okolo toho se utvoří skupina lidí, která produkt dokáže vyrobit a následně prodat. Výroba a prodej, to je ten primární proces, to je základ firmy.

Funguje to takto: Investice -> Výroba -> Prodej výrobku -> Návrat investice

Důležité jsou dvě věci. Jednak aby to, co se vrátí, bylo větší než to, co se vložilo. To je jasná a všem srozumitelná podmínka. Druhé hledisko je rychlost, jak to celé proběhne – jak rychle investice proteče firmou a vrátí se. Na to se často zapomíná. Lidé jsou většinou spokojení, když splní svůj úkol a odvedou svou práci. Pokud je to konečný výsledek, tak je to v pořádku. Pokud je to jen mezivýsledek, meziprodukt, tak je to málo. V meziproduktu jsou jen vložené prostředky, které zatím nic nepřinášejí.

Zásoby v softwarové firmě

V běžných firmách se sledují zásoby a rozpracovaná výroba. Tam si to většinou aspoň evidují. Ale softwarová firma přece žádné zásoby nemá! Už někdo viděl plný sklad v softwarové firmě? Neviděl, takže softwarová firma asi zásoby nemá … Ale má! Co takhle rozpracované produkty? Nebo připravené dokumenty, o kterých jsme řekli: „No zatím to nebudeme dělat, ale je to sepsané a bude se to hodit“. A co takhle debata 10 lidí, kteří spolu něco třeba za den vymyslí, ujasní si, jak bude produkt vypadat a pak se vývoj odloží. Když se za rok skutečně začne, tak si v lepším případě někdo z nich vzpomene, o čem se tenkrát mluvilo. Normálně začnou pěkně znovu a od začátku …

Mrtvé peníze

Rozpracovaná výroba je drahá a umrtvuje peníze. Při klasické výrobě je to aspoň trochu vidět, něco se hromadí ve skladech, někde něco rezaví vzadu na skládce. V softwarové firmě nic vidět není, o to je to ale horší. Pokud si to lidé neuvědomí, tak sice všichni pracují naplno, nikdo nemá na nic čas, kapacita je využitá na maximum, ale firma málo vydělává. A nakonec nikdo neví proč. No proč … Protože se zapomnělo na rychlost a průtok vložených peněz je pomalý.

Posted in Firma, organizace | Leave a comment

Od začátku do konce

Firmy mají velmi často problémy s termíny. Nejen softwarové, ale ty zvlášť. Co s tím? Práce je hodně, každý pracovník má několik úkolů a všichni chtějí mít všechno hotové co nejdříve. Vzletně se tomu říká „multiprojektové prostředí“. Ukažme si tu situaci na příkladu. Pracovník má dva projekty, každý na 12 týdnů. Protože na něj všichni tlačí, dělá chvíli na projektu A a pak zase na projektu B. Projekt A tak dokončí po 20 týdnech, projekt B po 24. A všichni jsou spokojení. Ale bylo to k něčemu?

Podívejte se, jak to dopadne, když se soustředí jen na jeden projekt a pak teprve na druhý. Projekt B zase končí po 24 týdnech, ale A je hotové už po 12. Stejná práce, stejné úsilí a zákazník A je mnohem spokojenější a hlavně nám může dříve zaplatit.

Jenomže ve skutečnosti je to mnohem horší. Každá činnost má vždy nějakou režii na začátku (červená) a režii na konci (zelená). Úplně jednoduchý příklad. Chci přečíst knihu. Tak ji vyhledám v knihovně, nalistuji stránku a potom teprve čtu. Nakonec knihu zase musím uklidit do knihovny. Vypadá to takto.

A teď se podívejte, co se stane, když to aplikujeme na naše 2 projekty:

Při metodě začátek-konec se nestane nic, termíny dokončení jsou stejné. Ale podívejte se, co způsobíte, když chcete vyhovět všem … Projekt A končí v týdnu 44, projekt B v týdnu 48. Katastrofa!

Možná že řeknete, že jsem to přehnal, ale ve skutečnosti to může být ještě horší. Ty začáteční a koncové časy nikdo nevidí, ale ony prostě jsou. To je fakt.

Jednoduché poučení: Nezačínat to, co nechci hned dokončit. A když už začnu, tak dělat jen to, co mě přibližuje k cíli. Vše, co mě odvádí od cesty k cíli, byť by to bylo sebevíce bohulibé, je špatné. Oddaluje cíl a zvyšuje náklady.

Posted in Firma, organizace | 1 Comment

Inženýři v televizi?

Technická inteligence dnes rozhodně nepatří mezi celebrity a vzory pro mládež. Kde jsou ty časy, kdy všichni věděli, kdo je to Stevenson, Daimler, Eifell, Křižík, Bleriot. Dnes jsou inženýři a technici spíš nezajímavé a nudné figury. Nenosí blýskavé oblečení, neumí moc tancovat, nejezdí na bílém koni, většinou ani nezvrací na veřejnosti … prostě nuda.

O statiky je zájem, jen když je nějaký průšvih. Je to škoda, že něco musí spadnout, aby se o nás trochu mluvilo. Ale není o co stát, naštěstí takových mostů přes nádraží Studénka není zas až tak moc.

Teď je velký průšvih v Mexickém zálivu. Je pravda, že jednoznačně selhala technika. Někdo něco zanedbal a to tak, že pořádně. Staří statici mě učili, že se musí sejít aspoň tři věci, tři chyby, aby stavba skutečně spadla. Kolik se jich sešlo tam, nevíme. Ale o tom teď nechci psát. Mně zaujalo vyjádření prezidenta Obamy, jak řekl, že není spokojen s postupem zamezení dalšího úniku ropy. Není spokojen … hmmm.

Jestli mu vůbec došlo, o co se tam nejlepší technické mozky vůbec pokoušejí, co mají za úkol. Jaká je to frajeřina, pracovat někde, kam se nikdo nemůže ani dostat. Co už vymysleli, aby to aspoň zkusili. Jaká úplně odlišná řešení vymýšlejí – od chodicích bunkrů přes zakřivené vrty po „top kill“. Jak tam musí makat, navrhovat a zase zavrhovat, procházet fázemi nadšení a zoufalství. Všechna čest, v takovém týmu bych někdy chtěl pracovat.

No ale ve zprávách je pak Obama na vyčištěné pláži, jak si namáčí ukazováček do loužičky oleje a myslí na lidstvo. Nebo jiný papaláš jak rozdává koblihy … Ta krize vypadala nadějně, že nás těch panáků, konzultantů, poradců, kteří nikdy nic pořádného nedělali, zbaví. No ale nevím, nevím …

Posted in Projektování, navrhování | Leave a comment

Nejdražší funkce

Nedávno jsem četl článek, kde se autor zabýval otázkou, která funkce je v každém software ta nejdražší. No schválně. Která to může být? Zkuste si odpovědět, než budete číst dál.

Odpověď je trochu šokující, ale přesto zcela jistě ta jediná správná. Nejdražší funkce je ta, kterou nikdo nechce. Je to funkce, kterou si vymyslel sám programátor nebo vývojový analytik v přesvědčení, že nabídka programu pak bude komplexnější. Ale stojí o to uživatelé vůbec? Chtějí mít plnou obrazovku ovládacích prvků pro nejrůznější možnosti? Jednou jsem byl na předváděčce, kde autoři hrdě ukazovali, jak umí snadno zadat eliptické okno v obloukové stěně. No dobře … Spíš řečeno s klasikem: „To muselo dát práce a přitom je to taková blbost.“ Ale platí uživatel.

Vývojáři a výrobci software se snaží vybavovat svoje produkty stále dalšími službami a funkcemi a uživatelé o ně často vůbec nestojí. A navíc kvůli nim ani nemohou rychle najít ty, se kterými pracují denně. MS Word je skvělý program. Ale ruku na srdce, znáte někoho, kdo z něj používá víc než 10% funkcí?

Posted in Programy, architektura | Leave a comment

Levicová nebo pravicová firma?

Firma je skupina lidí řízená pravidly. Všechny skupiny lidí od spolků zahrádkářů po velké státy se v principu chovají podobně a lze v nich vysledovat podobné vztahy. Podstatná jsou pravidla, které určují, co se může a co už ne. Jednotlivci se zříkají části své osobní svobody a po dohodě ji regulují pravidly v zájmu celku. A tady začíná problém. Kolik má být svobody a kolik regulace? Je lepší individuální nebo kolektivní rozum? Obecně platné řešení neexistuje, existuje jen cesta a hledání řešení pro danou skupinu lidí.

Všichni to známe na úrovni státu. Politické strany podle svého zaměření navrhují pravidla a skupina jim ve volbách říká, co se jí víc líbí. Hlavní spor je zjednodušen na soutěž levice a pravice.

                                                   Levice  <————————->  Pravice

                                               Regulace  <————————->  Svoboda

                                 Vše řídit pravidly  <————————->  Víra v jednotlivce

                                                Kontrola  <————————–>  Osobní zodpovědnost

                                  Čekání na příkaz  <—————————>  Iniciativa

                        Plán a předvídatelnost  <—————————->  Volný pohyb v rámci pravidel

Systémy založené na svobodě jednotlivce dlouhodobě fungují lépe, ale touha některých více řídit a regulovat je nekonečná. Čistě levé ani pravé řešení asi nikde neexistuje.

Jak je to s firmou? Jednotlivec ve firmě pracuje, přináší jí nějakou hodnotu a část z ní dostává zpět formou platu. Rozdíl si nechává firma, to je jako s těmi daněmi. Jak mají být vysoké? Je jasné, že firmu někdo vlastní a řídí. A nedělá to pro zábavu, ale pro zisk, tahle část rozdílu je legitimní. Je tady i velká část činností, které firma zase zpětně zajišťuje zaměstnancům. Poskytuje jim kanceláře, platí služební cesty, posílá na školení. Tomu každý rozumí. Ale jsou tady i další věci, třeba firma začne poskytovat zaměstnancům zdarma minerálky. To je bezvadné, všichni mají pocit, že jim firma něco dává. Ale dává? Mluvíme přece o rozdílu mezi hodnotou, co zaměstnanec přinese a platem, který dostane. Co když třeba někdo minerálku nepije? Není lepší mu dát vyšší plat a minerálkou se nezabývat? Nebo honosné firemní oslavy pro všechny. Firma mě koupila půlkilový steak, no to je paráda! Nekoupila, jen přerozdělila moje peníze a někdo jiný za mě rozhodl, že si dám steak, i když jsem měl chuť na topinku.

Kde se tyhle věci vlastně berou? Přece když firma vznikala, tak určitě ne se záměrem kupovat lidem minerálky. Účel firmy je přece jasný: „Musím něco vyrobit a pak to prodat.“ Nic víc, nic míň. Tedy základem firmy je výroba a prodej, to je primární proces. Pak se firmě začne dařit a někdo dostane nápad: „Lidé dobře pracují, proč bychom jim nedávali minerálku zdarma? A neudělali čas od času pěknou oslavu?“ Nápad je v principu dobrý, no ale kdo to zařídí? Tak se najme další člověk. Pak další. A když jsou dva, tak přece potřebují vedoucího. To je přece logické. Jistě, je to logické. Jenomže na konci se už na nás usmívá Human Resource Manager. A zaměstnance se už nikdo neptá, jestli ho chce nebo ne.

Jaká je Vaše firma? Levá nebo pravá?

Posted in Firma, organizace | Leave a comment