Každá firma vzniká se záměrem investora vydělat peníze. Někdo přijde s nápadem na nějaký produkt nebo službu a okolo toho se utvoří skupina lidí, která produkt dokáže vyrobit a následně prodat. Výroba a prodej, to je ten primární proces, to je základ firmy.

Funguje to takto: Investice -> Výroba -> Prodej výrobku -> Návrat investice

Důležité jsou dvě věci. Jednak aby to, co se vrátí, bylo větší než to, co se vložilo. To je jasná a všem srozumitelná podmínka. Druhé hledisko je rychlost, jak to celé proběhne – jak rychle investice proteče firmou a vrátí se. Na to se často zapomíná. Lidé jsou většinou spokojení, když splní svůj úkol a odvedou svou práci. Pokud je to konečný výsledek, tak je to v pořádku. Pokud je to jen mezivýsledek, meziprodukt, tak je to málo. V meziproduktu jsou jen vložené prostředky, které zatím nic nepřinášejí.

Zásoby v softwarové firmě

V běžných firmách se sledují zásoby a rozpracovaná výroba. Tam si to většinou aspoň evidují. Ale softwarová firma přece žádné zásoby nemá! Už někdo viděl plný sklad v softwarové firmě? Neviděl, takže softwarová firma asi zásoby nemá … Ale má! Co takhle rozpracované produkty? Nebo připravené dokumenty, o kterých jsme řekli: „No zatím to nebudeme dělat, ale je to sepsané a bude se to hodit“. A co takhle debata 10 lidí, kteří spolu něco třeba za den vymyslí, ujasní si, jak bude produkt vypadat a pak se vývoj odloží. Když se za rok skutečně začne, tak si v lepším případě někdo z nich vzpomene, o čem se tenkrát mluvilo. Normálně začnou pěkně znovu a od začátku …

Mrtvé peníze

Rozpracovaná výroba je drahá a umrtvuje peníze. Při klasické výrobě je to aspoň trochu vidět, něco se hromadí ve skladech, někde něco rezaví vzadu na skládce. V softwarové firmě nic vidět není, o to je to ale horší. Pokud si to lidé neuvědomí, tak sice všichni pracují naplno, nikdo nemá na nic čas, kapacita je využitá na maximum, ale firma málo vydělává. A nakonec nikdo neví proč. No proč … Protože se zapomnělo na rychlost a průtok vložených peněz je pomalý.

Firmy mají velmi často problémy s termíny. Nejen softwarové, ale ty zvlášť. Co s tím? Práce je hodně, každý pracovník má několik úkolů a všichni chtějí mít všechno hotové co nejdříve. Vzletně se tomu říká „multiprojektové prostředí“. Ukažme si tu situaci na příkladu. Pracovník má dva projekty, každý na 12 týdnů. Protože na něj všichni tlačí, dělá chvíli na projektu A a pak zase na projektu B. Projekt A tak dokončí po 20 týdnech, projekt B po 24. A všichni jsou spokojení. Ale bylo to k něčemu?

Podívejte se, jak to dopadne, když se soustředí jen na jeden projekt a pak teprve na druhý. Projekt B zase končí po 24 týdnech, ale A je hotové už po 12. Stejná práce, stejné úsilí a zákazník A je mnohem spokojenější a hlavně nám může dříve zaplatit.

Jenomže ve skutečnosti je to mnohem horší. Každá činnost má vždy nějakou režii na začátku (červená) a režii na konci (zelená). Úplně jednoduchý příklad. Chci přečíst knihu. Tak ji vyhledám v knihovně, nalistuji stránku a potom teprve čtu. Nakonec knihu zase musím uklidit do knihovny. Vypadá to takto.

A teď se podívejte, co se stane, když to aplikujeme na naše 2 projekty:

Při metodě začátek-konec se nestane nic, termíny dokončení jsou stejné. Ale podívejte se, co způsobíte, když chcete vyhovět všem … Projekt A končí v týdnu 44, projekt B v týdnu 48. Katastrofa!

Možná že řeknete, že jsem to přehnal, ale ve skutečnosti to může být ještě horší. Ty začáteční a koncové časy nikdo nevidí, ale ony prostě jsou. To je fakt.

Jednoduché poučení: Nezačínat to, co nechci hned dokončit. A když už začnu, tak dělat jen to, co mě přibližuje k cíli. Vše, co mě odvádí od cesty k cíli, byť by to bylo sebevíce bohulibé, je špatné. Oddaluje cíl a zvyšuje náklady.

Firma je skupina lidí řízená pravidly. Všechny skupiny lidí od spolků zahrádkářů po velké státy se v principu chovají podobně a lze v nich vysledovat podobné vztahy. Podstatná jsou pravidla, které určují, co se může a co už ne. Jednotlivci se zříkají části své osobní svobody a po dohodě ji regulují pravidly v zájmu celku. A tady začíná problém. Kolik má být svobody a kolik regulace? Je lepší individuální nebo kolektivní rozum? Obecně platné řešení neexistuje, existuje jen cesta a hledání řešení pro danou skupinu lidí.

Všichni to známe na úrovni státu. Politické strany podle svého zaměření navrhují pravidla a skupina jim ve volbách říká, co se jí víc líbí. Hlavní spor je zjednodušen na soutěž levice a pravice.

                                                   Levice  <————————->  Pravice

                                               Regulace  <————————->  Svoboda

                                 Vše řídit pravidly  <————————->  Víra v jednotlivce

                                                Kontrola  <————————–>  Osobní zodpovědnost

                                  Čekání na příkaz  <—————————>  Iniciativa

                        Plán a předvídatelnost  <—————————->  Volný pohyb v rámci pravidel

Systémy založené na svobodě jednotlivce dlouhodobě fungují lépe, ale touha některých více řídit a regulovat je nekonečná. Čistě levé ani pravé řešení asi nikde neexistuje.

Jak je to s firmou? Jednotlivec ve firmě pracuje, přináší jí nějakou hodnotu a část z ní dostává zpět formou platu. Rozdíl si nechává firma, to je jako s těmi daněmi. Jak mají být vysoké? Je jasné, že firmu někdo vlastní a řídí. A nedělá to pro zábavu, ale pro zisk, tahle část rozdílu je legitimní. Je tady i velká část činností, které firma zase zpětně zajišťuje zaměstnancům. Poskytuje jim kanceláře, platí služební cesty, posílá na školení. Tomu každý rozumí. Ale jsou tady i další věci, třeba firma začne poskytovat zaměstnancům zdarma minerálky. To je bezvadné, všichni mají pocit, že jim firma něco dává. Ale dává? Mluvíme přece o rozdílu mezi hodnotou, co zaměstnanec přinese a platem, který dostane. Co když třeba někdo minerálku nepije? Není lepší mu dát vyšší plat a minerálkou se nezabývat? Nebo honosné firemní oslavy pro všechny. Firma mě koupila půlkilový steak, no to je paráda! Nekoupila, jen přerozdělila moje peníze a někdo jiný za mě rozhodl, že si dám steak, i když jsem měl chuť na topinku.

Kde se tyhle věci vlastně berou? Přece když firma vznikala, tak určitě ne se záměrem kupovat lidem minerálky. Účel firmy je přece jasný: „Musím něco vyrobit a pak to prodat.“ Nic víc, nic míň. Tedy základem firmy je výroba a prodej, to je primární proces. Pak se firmě začne dařit a někdo dostane nápad: „Lidé dobře pracují, proč bychom jim nedávali minerálku zdarma? A neudělali čas od času pěknou oslavu?“ Nápad je v principu dobrý, no ale kdo to zařídí? Tak se najme další člověk. Pak další. A když jsou dva, tak přece potřebují vedoucího. To je přece logické. Jistě, je to logické. Jenomže na konci se už na nás usmívá Human Resource Manager. A zaměstnance se už nikdo neptá, jestli ho chce nebo ne.

Jaká je Vaše firma? Levá nebo pravá?